A tak jsem tvořila kolečka a Amálka do nich dělala puntíky. Věřte tomu nebo ne, byla šťastná. Najednou ale zjistila, že už nemáme místo na papíru. Pro dítě žádný problém. Papír otočila, neřešila, co je tam napsané a začala čmárat tam. Je zajímavé, že mě první zarazilo to, že se přece na již popsaný či potištěný papír psát nedá. Ovšem světem ještě ne tak ovlivněné dítě takový pocit nemělo. A tak si říkám:

"Proč ne?"

Na papíře byly zrovna vytečkované řádky a tak se dala strana využít také jiným způsobem. "Amálko, podívej, zkus se trefit fixou mezi ty dva řádky," vysvětlovala jsem s tím, že čerstvě dvouleté dítě se přece nedokáže trefit. K mému úžasu, i když to nebylo dokonalé, tak se Amálka snažila a nějaká čára vznikla. A tak se zase objevil úsměv na tvářích. Jak Amálčiných, tak mých.

Cítila jsem, že jsem šťastná. Šťastná, že můžu být u toho, když se mé dítě učí novým věcem. Šťastná kvůli tomu, že i dvouleté dítě dokáže pochopit, co po něm dospělák chce. Šťastná proto, že úsilí, které se svým dětem snažím dát a které je někdy pro mě těžkým oříškem, má smysl. Jsem vděčná za obě děti, které mi Bůh dal.

Pak se Amálka rozhodla, že kreslení už bylo dost a budeme lepit. Pokračovaly jsme ve stejném duchu. Poté, co jsme společně nastříhaly zlatý papír, jsem udělala na papír kolečko a Amálka se snažila nalepit zlatý papírek dovnitř. A jak bravurně postupovala, to byste měli vidět. Hotový pošťák (asi po dědovi). Nalepila a pokaždé třikrát tloukla. Ani míň, ani víc. Prostě třikrát 🙂

A jak procvičujete s dětmi jemnou motoriku Vy? Poradíte něco jednoduchého?

Napište mi do komentáře nebo posílejte fotky a videa vašich výtvorů na emailovou adresu petra@abydetimelyradost.cz. Vaše výtvory při souhlasu ráda zveřejním.