„Ha! Co to je?“ vykřikla jsem a hned si vzpomněla na Amálku.

V šufánku byla mimo obvyklých surovin jako brambory, mrkev, petržel, atd. ještě další přísada, kterou jsem do polévky jistě nedávala. Začala jsem se hlasitě smát. „Dany, víš, co máme v polévce za novou přísadu?“ ptala jsem se. Dany nastražil uši.

„Céčka!!!“ zvolala jsem.

Opravdu se v naběračce ukrýval řetěz čtyř písmen, který hrál různými barvami. „Tak tohle jíst určitě nebudeme," vytahovala jsem řetěz z polévky a přemýšlela, kdy to tam Amálka mohla hodit. Vždyť jsem pořád u ní. Ale musela to být ona, nikdo jiný by "céčka" určitě ochutnávat nechtěl. Po dlouhém hodnocení zda by „céčka“, která byla v polévce pár minut, mohla jídlu nějak uškodit, jsem nalévala další naběračku do druhého talíře. Všichni jsme se hodně nasmáli, i když Amálka asi vůbec netušila, čemu se vlastně smějeme.

„Mami, víš, co by byla ještě větší sranda?“ ptal se Dany a pokračoval…

 

„Kdyby byly v polévce ještě…“ „...další!“ dořekla jsem větu a lovila naběračkou dalších pět spojených písmen. Teď jsme se smáli mnohem víc. Přepadlo mě zděšení. Co se v tajemné polévce ještě ukrývá? Naběračkou jsem prohrabala celý hrnec polévky, ale další nepoživatelné přísady jsem nenašla.

A víte, co dělá Amálka právě teď, když na papír sepisuji tuhle událost?