Mám velkou radost z malých věcí - dětské telefony a pexeso

Znáte ten jas v dětských očích, když řeknete větu: „Jdeme si hrát?“ Přesně takový výraz měla Amálka tuhle sobotu.

S očekáváním, že třeba dnes nastane ten den, kdy si Amálka bude hrát jinak než jen běháním, vyhazováním věcí, rozlíváním pití, houpáním se, schováváním se pod peřinou a dalšími aktivitami, při nichž je potřeba hodně pohybu a žádná soustředěnost, jsem tuhle otázku položila...

Doufala jsem, že by se mohla objevit alespoň malá chvilka soustředěnosti ze strany mojí téměř dvouleté dcery. Nechala jsem Amálku vybrat hračku, se kterou si budeme hrát.

 

„Prosím, prosím, vyber si něco, u čeho budeme trénovat soustředěnost,“ prosila jsem v duchu tajně Amálku. 

 

Amálka se řítila do pokojíčku s výrazem – hned beru hračku, kterou první uvidím a s tou si nějak zahrajeme. Doběhla k dětským telefonům – se sluchátky a propojené šňůrou. „Nu dobrá," říkala jsem si, "ale jsem fakt zvědavá, co z toho telefonování vznikne.“ Třeba jí to půjde, třeba to pochopí, třeba si to nechá vysvětlit… samé třeba mi běhali v hlavě jen, abych se uklidnila. Byla jsem trochu nervózní, protože vím, že Amálka většinu hraček používá k jiným činnostem, něž k čemu jsou určeny.

Tak, jde se na to.

Dětské telefony

Zkoušela jsem své drahé princezně vysvětlit, co že má s telefony dělat. Amálka seděla na chodbě a držela sluchátko u ucha. Já rozmotala kousek šňůry a poodešla jsem do obyváku. Vypadalo to nadějně. "Když se má volat, musí telefon nejprve zazvonit," říkala jsem si a naznačila Amálce, ať zmáčkne cuplík, který k tomu sloužil. A to byla velká chyba. Když zmáčkla číselník, zvuk se ozval přímo ve sluchátku, které jsem měla u ucha. „Jau, teda to řve.“ No jo, sluchátko přece musí být položené, když zvoní. Tak, zkusíme to znovu. Položila jsem sluchátko a ukázala Amálce, ať zazvoní. Zmáčkla číselník, já zvedla sluchátko a než jsem stihla říct do telefonu "Halóóó", opět mi do ucha zazněl onen zvuk zvonícího telefonu. „Teda, to snad není možné,“ říkala jsem si a začala Amálce vysvětlovat, jak že se s telefony hraje… Princeznu vůbec nezajímalo, co že jí to povídám, vždyť ten zvuk (zvonění) byl natolik lákavý a zajímavý, že maminka se svými slovy úplně zanikla.

Dívala jsem se na Amálku a říkala si, proč jí vlastně vysvětlovat něco, co pro ni teď zrovna není tolik důležité. Je to přece hračka na hraní, a když se Amálce líbí hrát si s ní tak, že bude pořád jen zvonit, tak proč ne. Radost v jejich očích mě úplně uzemnila. 

 

V tom se na mě Ami podívala, zvedla se a došla přímo ke mně. Sedla si těsně vedle mě a zase začala zvonit.

 

"To je paráda," říkala jsem si, "vždyť ona touží po mé přítomnosti, po tom, abych byla u ní, když cokoli dělá." Ne že bych tuhle skutečnost nevěděla, ale v tenhle okamžik jsem si ji uvědomila ještě víc. Opravdu mě potřebuje. Když Amálku přestalo bavit zvonit, přišla na další způsob využití telefonů. Kousek s jedním telefonem poodešla a řekla: „Pojď.“ A já šla. Tak jsme chodili po bytě propojeni šňůrou od telefonů. Když jsme telefony položili na zem, v tu ránu se šňůra proměnila ve skákací gumu. Amálka začala přeskakovat z jedné strany na druhou a já smíchy padala k zemi. No není to vtipné, když telefony určené k telefonování poslouží tolika věcem?

PexesoTohle dopoledne jsem se opravdu od Amálky nehnula a vyplatilo se to.

Další hračku, kterou si zvolila, bylo totiž pexeso. „Tak teď jsem teprve zvědavá,“ říkala jsem si. Několikrát předtím jsem zkoušela s Amálkou přiřazovat obrázky k sobě, ale marně. Rozprostřeli jsme jednoduché obrázky pexesa před nás na zem a … ? Jupííí, Amálka přiřadila berušku k berušce. Následovaly další čtyři dvojice a já byla v tu chvíli nejhrdější matka. Konečně se to podařilo. Soustředila se. Chvíli, ale soustředila. Měla jsem obrovitánskou radost.

Už ani nevím, s čím vším jsme si ten den hráli. Ale co vím, je, že telefony a pexeso mi vryly do paměti příjemné nezapomenutelné zážitky.

A víte co? Tenhle den jsme nepotřebovali lopatu k úklidu (kdo četl článek o lopatě - U nás doma se pořád něco hledá, jistě chápe). Amálka si po sobě každou hračku uklidila.

Mám velkou radost!


Mé jméno je Mgr. Petra Janotová. Ráda dětem chystám hry a zajímavé úkoly. Baví mě dělat dětem radost a přitom je něčemu dobrému naučit. Proč si nechávat své výtvory jen pro sebe a pro děti v mém okolí? Rozhodla jsem se sepisovat návody her také pro vás. Pokud budete potřebovat ke hře radu, napište mi na petra@abydetimelyradost.cz Ráda vám poradím. Vždyť mě to baví.

Budu vděčná za vaše reakce, připomínky a sdělení, co jste při realizaci hry prožili. Ráda se inspiruji a vylepším tak další chystané publikace.

Doposud sepsané hry: Co podniknout s dětmi? Kramlíkové (Kolíčkové) odpoledne, Krátká procházka s tajemstvím, Kdo hledá, najde! Aneb uvaříme pudink, Hra pro Sabinku, Chci si dát v klidu kávu! Děti, běžte si hrát!, Vánoční dárek, Princezny a rytíři, NĚCO JAKO BINGO - 1. sada k vytisknutí (čísla), NĚCO JAKO BINGO - 2. sada k vytisknutí (obrázky, čísla), Správný kód , NĚCO JAKO BINGO - 3. sada k vytisknutí ( pro náročné) , Ztratila se abeceda

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *