„Prosím, prosím, vyber si něco, u čeho budeme trénovat soustředěnost,“ prosila jsem v duchu tajně Amálku. 

Amálka se řítila do pokojíčku s výrazem – hned beru hračku, kterou první uvidím a s tou si nějak zahrajeme. Doběhla k dětským telefonům – se sluchátky a propojené šňůrou. „Nu dobrá," říkala jsem si, "ale jsem fakt zvědavá, co z toho telefonování vznikne.“ Třeba jí to půjde, třeba to pochopí, třeba si to nechá vysvětlit… samé třeba mi běhali v hlavě jen, abych se uklidnila. Byla jsem trochu nervózní, protože vím, že Amálka většinu hraček používá k jiným činnostem, něž k čemu jsou určeny.

Tak, jde se na to.

Zkoušela jsem své drahé princezně vysvětlit, co že má s telefony dělat. Amálka seděla na chodbě a držela sluchátko u ucha. Já rozmotala kousek šňůry a poodešla jsem do obyváku. Vypadalo to nadějně. "Když se má volat, musí telefon nejprve zazvonit," říkala jsem si a naznačila Amálce, ať zmáčkne cuplík, který k tomu sloužil. A to byla velká chyba. Když zmáčkla číselník, zvuk se ozval přímo ve sluchátku, které jsem měla u ucha. „Jau, teda to řve.“ No jo, sluchátko přece musí být položené, když zvoní. Tak, zkusíme to znovu. Položila jsem sluchátko a ukázala Amálce, ať zazvoní. Zmáčkla číselník, já zvedla sluchátko a než jsem stihla říct do telefonu "Halóóó", opět mi do ucha zazněl onen zvuk zvonícího telefonu. „Teda, to snad není možné,“ říkala jsem si a začala Amálce vysvětlovat, jak že se s telefony hraje… Princeznu vůbec nezajímalo, co že jí to povídám, vždyť ten zvuk (zvonění) byl natolik lákavý a zajímavý, že maminka se svými slovy úplně zanikla.

Dívala jsem se na Amálku a říkala si, proč jí vlastně vysvětlovat něco, co pro ni teď zrovna není tolik důležité. Je to přece hračka na hraní, a když se Amálce líbí hrát si s ní tak, že bude pořád jen zvonit, tak proč ne. Radost v jejich očích mě úplně uzemnila. 

V tom se na mě Ami podívala, zvedla se a došla přímo ke mně. Sedla si těsně vedle mě a zase začala zvonit.

"To je paráda," říkala jsem si, "vždyť ona touží po mé přítomnosti, po tom, abych byla u ní, když cokoli dělá." Ne že bych tuhle skutečnost nevěděla, ale v tenhle okamžik jsem si ji uvědomila ještě víc. Opravdu mě potřebuje. Když Amálku přestalo bavit zvonit, přišla na další způsob využití telefonů. Kousek s jedním telefonem poodešla a řekla: „Pojď.“ A já šla. Tak jsme chodili po bytě propojeni šňůrou od telefonů. Když jsme telefony položili na zem, v tu ránu se šňůra proměnila ve skákací gumu. Amálka začala přeskakovat z jedné strany na druhou a já smíchy padala k zemi. No není to vtipné, když telefony určené k telefonování poslouží tolika věcem?

Tohle dopoledne jsem se opravdu od Amálky nehnula a vyplatilo se to.

Další hračku, kterou si zvolila, bylo totiž pexeso. „Tak teď jsem teprve zvědavá,“ říkala jsem si. Několikrát předtím jsem zkoušela s Amálkou přiřazovat obrázky k sobě, ale marně. Rozprostřeli jsme jednoduché obrázky pexesa před nás na zem a … ? Jupííí, Amálka přiřadila berušku k berušce. Následovaly další čtyři dvojice a já byla v tu chvíli nejhrdější matka. Konečně se to podařilo. Soustředila se. Chvíli, ale soustředila. Měla jsem obrovitánskou radost.

Už ani nevím, s čím vším jsme si ten den hráli. Ale co vím, je, že telefony a pexeso mi vryly do paměti příjemné nezapomenutelné zážitky.

A víte co? Tenhle den jsme nepotřebovali lopatu k úklidu (kdo četl článek o lopatě - U nás doma se pořád něco hledá, jistě chápe). Amálka si po sobě každou hračku uklidila.

Mám velkou radost!